Posaďte se s námi do kabinové lanovky, směřující do sedla Grosté, ležící ve výšce 2500 m n. m., oddělující severní část kamenného hřebene Brenty od delší, jižní části. Je to fascinující pohled, jeden z nejkrásnějších, který jen příroda dokáže vykouzlit. Skalní věže a dolomitské formace neuvěřitelných tvarů, vystupující strmě z okolních oblých hor, tvoří neoddělitelný rámec lyžování v Dolomitech.

Pod Vámi se vine nenáročná, leč úžasně dlouhá sedmikilometrová sjezdovka, vedoucí ze sedla Grosté, až k dolní (konečné) stanici kabiny. Z výšky sledujeme lyžaře, vychutnávající lehkost z jízdy po dokonale preparovaném svahu. Míjíme křižovatky se sjezdovkami, které sem vyúsťují z vrcholu Monte Spinale (2100 m). Z tohoto vrcholu ostatně míří strmě dolů, přímo do Madonny di Campiglio, černá „Diretissima“. Je výzvou pro výborné lyžaře, kteří dovedou skloubit odvahu, techniku a fyzickou kondici. Obdobným bonbónkem je na protilehlém východním svahu černá trať „3-tre“, ale zabrat dá i „devítka“ pod kabinou, vedoucí na ostrý hřeben Pradalago. Ta začíná v místech, která v létě navštěvují turisté (po zhruba dvouhodinovém výstupu), aby zblízka spatřili pět romantických horských ples a také aby vychutnali úžasné pohledy na Brentu, která patří k nejznámějším horským skupinám jižních Alp. Představuje 25 km dlouhý, skalnatý hřbet, vypínající se západně od řeky Adiže v severoitalské provincii Trentino. Přesnější vymezení Brenty na východě tvoří romantické údolí Val di Non, kterým protéká říčka Noce. Ta se sem stáčí ze severu, z údolí Val di Sole, kde Brentu také ohraničuje. Západní hranice skupiny sleduje silnice, vedoucí přes "Královnu zimních sportů", Madonnu di Campiglio, a dále přes Pinzolo, vesničku s nejhezčím kostelem v Trentinu a s pěknými lyžařskými terény na oblém vrcholu Doss del Sabion, a pokračuje údolím Val Rendena podél řeky Sarca. Ta tvoří i jižní hranici skupiny Brenta. V létě je však turisticky nejnavštěvovanější Brenta a obzvláště její lanovkou snadno dostupné sedlo Grosté, kam jsme zatím dorazili i my. Nemůžeme odtrhnout zrak od úzkého, táhlého hřebenu Brenty, připomínajícího jemnou krajku, zdobící okolní sytě zelené pastviny. V průběhu celého skalního hřebene se soustřeďuje až nepředstavitelný sled kontrastů mohutnosti a lehkosti, že by člověk při troše fantazie uvěřil, že jde o gotické veledílo. Severní část skupiny Brenta vypadá jako svraštělá tvář, ta se ale směrem na jih rozjasňuje. Tyto "vrásky" jsou skalní pásy, vzniklé přirozenou erozí po dlouhá tisíciletí. Vodorovné pásy ve skalách se přímo nabízely při vytyčování zajištěných "železných" cest, "via ferrat". Rozšířením těchto pásů, jejich zabezpečením ocelovými lany, překlenutím štěrbin můstky a propojením žebříky vznikla celá síť značených cest s mnoha variantami. Za jednu z nejkrásnějších "železných cest" v celých Alpách se považuje přechod hlavního hřebene Brenty po "Via delle Bocchette." Ta začíná právě zde, v sedle Grosté. Bocchetta znamená úzký zářez nebo štěrbina. Kvalitně zajištěný chodník se odvážně zařezává do absolutně svislých skalních stěn, vede po mnoha skalních pásech vysoko nad údolím, proplétá se mezi zdánlivě neprůchodnými štěrbinami a lemuje skalní srázy nejvyšších vrcholů skupiny: Cima Brenta (3150 m), Cima Tosa (3173 m) a slavné "zvonice" - Campanille Basso "Giulia" (2877 m), což je 300 metrů vysoko čnící, osamělá skalní jehla. Její vrchol střeží bronzová soška Madonny.

V povědomí lyžařů platí Madonna za snad nejexkluzivnější italské středisko a místo, kde chce být viděna italská smetánka. Před drahými hotely parkují luxusní vozy a z nákupní ulice se stává korzo nejdražších kožichů a výkladní skříň milánských butiků. Nenecháte-li se tímto snobským  ovzduším odradit, pak Vás čeká úžasný lyžařský areál počínaje slavnými tratěmi světových pohárů až po mnoho lehčích, idylických tratí, které jsou součástí spleti 127 km velmi kvalitních a perfektně upravovaných sjezdovek ve výškách 1550 - 2500 m. Soustavou sedačkových lanovek lze vyjet na vrchol Monte Vigo, představující propojení lyžařského El Dorada Madonny s „Údolím slunce,“ jak se výstižně nazývá Val di Sole s lyžařskými středisky Marilleva a Folgarida. Marilleva a Folgarida, které sice nemají tak exkluzivní pověst a tak bohaté hosty jako jejich sousedka, přezdívaná též „mondénní primadona“, snesou však důstojně její konkurenci v modernosti přepravních zařízení, v rozsahu střediska i v pečlivé údržbě tratí. Na Monte Vigo se můžete občerstvit v jedné z nemnohých restaurací a také vychutnat jedinečné kruhové výhledy na Brentu, na hory kolem jezera Garda, na ledovce skupiny Adamello-Pressanella, na někdejší nejvyšší vrchol Rakouska-Uherska Ortles i na hluboké údolí Val di Sole. Odsud se také lyžaři mohou vydat na lyžích různými směry: zpět do Madonny po krásné (a často liduprázdné) „desítce“, mohou se přehoupnout na Monte Spolverino, z jehož vrcholu vede několik sjezdovek do Folgaridy - několik lehkých tratí, ale také „černočerná“ trať č. 5 a 1, navozující směsici pocitů drsné jízdy a volného pádu... Z Monte Viga lze několika nepříliš náročnými variantami sjet do Marillevy 1400, nebo se nabízí oklika pro neúnavné příznivce boulovatých terénů - výjezd na Doss della Pesa a na trati č. 25 se poprat s boulemi a následně se radovat z kvalitní „šestadvacítky“. Z Marillevy 1400 se do údolí, do Marillevy 900 sjíždí jedině kabinou. Horní i dolní část Marillevy je možná krutým šokem pro milovníky stylových alpských penzionů a horských statků. Zdejší betonové hotely s malými apartmány nesvědčí o citu pro harmonickou syntézu ubytovacích kapacit a přírody, (která za to přeci nemůže!)

Odsud mají lyžaři možnost dojet cca. 20 minut autem do sedla Passo Tonale, skýtajícím „SKI ITALIANO“svým velkým množstvím mírných jižních tratí, a na protilehlé straně djedinou, zato náročnou a dlouhou tratí, začínající pod ledovcem Pressenou, kde se lyžuje i v létě.

Z Passo Tonale nás silnice svede do údolí Val di Sole podél živé řeky Noce, známé mezi vodáky i příznivci raftingu, kolem odboček do údolí Val di Pejo a Val di Rabbi s lázeňskými městečky s poklidnou atmosférou a maličkou lyžařskou oblastí, kolem odbočky na Madonnu až do Malé, konečné stanice stařičké úzkokolejky. V Malé končí moderní svět lyžařského průmyslu a otevírá se údolí se strmými svahy, s nekonečnými jabloňovými sady a malebnými vesničkami, ze kterých dýchá historie.

Údolí se směrem na západ rozšiřuje a na křižovatce silnic stojí řidič před rozhodnutím - vydat se mírným údolím Val di Non směrem na dálnici do Mezzocorony, anebo vzít útokem průsmyk Mendola a přijet na dálnici do Bolzana? Obě cesty se spojí a směřují na Brenner a dále do Rakouska.

Lyžařské svahy nad Údolím slunce mezi skalními stěnami Brenty a věčným ledem skupiny Adamello-Pressanella a Národním Parkem Ortles na vVs čeká s jistotou sněhové pokrývky od prosince až do jara!